Jak prodloužit psovi život? Čím dál víc přemýšlím, jak dlouho tu spolu ještě budeme

Včera večer jsem zase seděla u počítače a pes ležel vedle mě.

Nic zvláštního. Dělá to prakticky každý večer. Já pracuju, on spí. Občas zvedne hlavu, podívá se na mě, zkontroluje situaci a zase usne.

A právě při tom jsem si uvědomila, jak strašně rychle to všechno utíká.

Když byl malý, připadalo mi, že bude štěnětem navždy.

Teď už štěně rozhodně není.

A člověka najednou napadne taková ta nepříjemná věc, na kterou vlastně vůbec nechce myslet.

Jak dlouho tu ještě bude?

Samozřejmě bych chtěla, aby žil co nejdéle. Ideálně nějakých třicet let, kdyby to šlo. A klidně bych mu odpustila, že by posledních deset let zabíral celý gauč.

Jenže třicet let pes většinou žít nebude.

Tak jsem začala přemýšlet, jestli můžeme něco udělat pro to, aby s námi byl opravdu co nejdéle. A právě při tom jsem narazila na pojem longevity u psů.

Zní to trochu jako další moderní internetový trend, u kterého člověk čeká, že si bude muset koupit nějaký speciální prášek za dva tisíce.

Ve skutečnosti je to ale mnohem obyčejnější.

A možná právě proto mě to začalo bavit.

Nejde jen o to, aby pes žil dlouho

Když se řekne dlouhověkost psa, první myšlenka je samozřejmě věk.

Patnáct let. Šestnáct let. Osmnáct let.

Čím víc, tím lépe.

Jenže když jsem nad tím přemýšlela, došlo mi, že samotné číslo vlastně není to nejdůležitější.

Chci, aby můj pes nebyl jen starý.

Chci, aby byl co nejdéle zdravý.

Aby mohl chodit na procházky, čmuchat, válet se doma, radovat se z jídla a dělat svoje úplně nesmyslné věci.

V angličtině se pro to používá výraz healthspan. Zjednodušeně řečeno jde o dobu života, kterou pes prožije ve zdraví a dobré kondici.

A to mi přijde jako mnohem hezčí cíl než jen honit co nejvyšší věk.

Protože pokud bych si mohla vybrat mezi nemocným psem, který se dožije šestnácti, a spokojeným psem, který má patnáct let plných života, asi bych dlouho nepřemýšlela.

Začala bych u něčeho tak obyčejného, jako je váha

Tady jsem si trochu sáhla do svědomí.

Protože když pes udělá ty svoje oči, je strašně těžké mu něco nedat.

„Ale vždyť je to jenom kousek.“

Jasně.

Jenže ten jeden kousek je ráno. Pak něco dostane při obědě. Pak pamlsek venku. Pak něco večer.

A najednou se člověk diví, že pes nějak podezřele nabírá.

Přitom právě zdravá váha patří mezi věci, které mohou mít na zdraví a délku života psa opravdu velký význam.

Existuje dokonce dlouhodobá studie labradorů, ve které byli psi sledováni řadu let. Psi, kteří si udržovali štíhlejší tělesnou kondici, žili v průměru asi o rok a půl déle než psi s vyšší hmotností.

Rok a půl.

Když to člověk řekne takhle, najednou to není „jen pár kilo navíc“.

Samozřejmě to neznamená, že každý pes, kterému trochu zhubneme, automaticky dostane dalších 18 měsíců života. Takhle jednoduché to bohužel není.

Ale je to docela dobrý důvod přestat brát psí nadváhu jako něco roztomilého.

Takže když příště udělá ty oči u stolu, možná dostane pohlazení místo kousku rohlíku.

Možná.

Pohyb je důležitý, ale nemusíme běhat maraton

Můj pes má na pohyb vlastní teorii.

Podle něj je ideální procházka taková, při které se prvních dvacet minut jde asi padesát metrů.

Protože je potřeba všechno očichat.

Já bych samozřejmě někdy chtěla jít trochu rychleji.

Ale vlastně mi začíná docházet, že právě pravidelný pohyb je důležitější než nějaké sportovní výkony.

Pes nemusí každý den uběhnout deset kilometrů. Potřebuje se hýbat podle svého věku, kondice a zdravotního stavu. Mladý aktivní pes bude mít samozřejmě jiné potřeby než starší pes. A u seniora může být úplně v pořádku kratší procházka několikrát denně. Důležité je, aby se hýbal pravidelně a aby mu pohyb dělal dobře.

A když u toho stráví půl hodiny čtením všech psích novin v okolí, asi to taky přežiju.

Někdy zapomínáme, že pes potřebuje unavit i hlavu

Tohle jsem si uvědomila až později.

Když se řekne unavit psa, většina z nás si představí dlouhou procházku.

Jenže pes může být unavený i z přemýšlení.

Hledání pamlsků, čmuchací hry, učení nových povelů nebo třeba návštěva nového místa mohou být pro psa zajímavější než další hodina bezmyšlenkovitého házení míčku.

A vlastně nemusíme nic složitého vymýšlet.

Někdy schovám pár granulí a nechám ho hledat. Pro mě je to pět minut přípravy. Pro něj důležitá mise. A podle výrazu, který u toho má, pravděpodobně zachraňuje minimálně svět. Mentální aktivita je navíc zajímavá i v souvislosti se stárnutím. Vědci dnes zkoumají mimo jiné to, jak u psů stárne mozek a co může přispívat k tomu, aby zůstali aktivní a dobře fungovali i ve vyšším věku.

Takže možná není špatný nápad občas psa naučit něco nového, i když už dávno není štěně.

Granule asi nejsou tak jednoduché, jak jsem si původně myslela

Když člověk začne hledat informace o tom, jak prodloužit psovi život, velmi rychle se dostane k jídlu. A pak začíná trochu chaos.

Jeden doporučuje granule.

Druhý maso.

Třetí syrovou stravu.

Čtvrtý doplňky.

Pátý tvrdí, že pes bez nějaké konkrétní superpotraviny skoro nemůže být zdravý.

Po hodině čtení internetu člověk skoro neví, jestli má vůbec ještě otevřít pytel s granulemi. Já bych v tomhle byla spíš opatrná. Určitě dává smysl, aby pes dostával vyváženou stravu odpovídající jeho potřebám. Jen bych byla hodně skeptická k výrobkům, které slibují, že jedna ingredience nebo jeden doplněk zastaví stárnutí. Kdyby existoval jeden takový zázračný produkt, asi bychom měli veterinární kliniky plné psů, kterým je třicet.

A to se zatím evidentně neděje.

Veterináře bych si nechala i na dobu, kdy se nic neděje

Tohle je podle mě jedna z nejtěžších věcí.

Protože když je pes zdravý, člověk nemá pocit, že je potřeba něco řešit. Jenže právě prevence může být důležitá. Pes nám totiž neřekne, že ho něco bolí. Neřekne, že se mu hůř kouše. Neřekne, že se mu poslední dobou hůř dýchá. A už vůbec nám neřekne, že se necítí dobře. Člověk si proto může všimnout jen maličkostí. Pes najednou nechce do schodů. Je méně aktivní. Více pije. Začne se v noci budit. Přestane si hrát. Nebo se prostě chová trochu jinak. A právě proto mi dává smysl pravidelná veterinární kontrola. Ne až ve chvíli, kdy je opravdu zle. Zvlášť když pes stárne.

A pak jsou tu zuby, na které se podle mě zapomíná úplně nejvíc

Přiznávám, že čištění psích zubů jsem nikdy nepovažovala za úplně nejzábavnější společnou aktivitu.

Pes můj názor nesdílí.

Jenže chrup je další věc, kterou bychom neměli úplně ignorovat.

Zubní kámen, problémy s dásněmi nebo bolestivé zuby nejsou jen otázkou toho, jestli psovi voní z tlamy.

A když už jsme u toho…

Pokud pes začne mít z tlamy opravdu výrazný zápach, asi není nejlepší strategií otevřít okno a doufat.

Veterinář bude pravděpodobně užitečnější.

Možná nejdůležitější je svého psa opravdu znát

Tohle zní skoro banálně, ale čím déle psa mám, tím víc mi to dává smysl.

Já vím, jak se normálně chová.

Vím, jak chodí.

Vím, jak vypadá, když je unavený.

Vím, jak vypadá, když něco chce.

A poznám i ten jeho výraz, kdy se tváří úplně nevinně, přestože jsem si naprosto jistá, že něco provedl.

Právě proto si člověk může všimnout změn.

A nemusí jít vždycky o nějakou dramatickou věc.

Někdy jen pes začne pomaleji vstávat. Někdy už nechce tak dlouhou procházku. Někdy spí víc. Někdy se mu nechce do schodů. Nemusí to znamenat nic vážného. Ale pokud je změna nová nebo se zhoršuje, asi bych ji neignorovala jen proto, že „už je starý“. Stárnutí je normální. Ale nemusíme každou změnu automaticky připsat věku.

Dá se tedy psovi opravdu prodloužit život?

Když jsem na začátku začala hledat odpověď na otázku, jak prodloužit život psa, čekala jsem asi něco trochu senzačnějšího.

Nějakou novou metodu. Speciální jídelníček.Nějaký doplněk.

Nebo třeba tajemství, které veterináři znají a normálním lidem ho neřeknou.

Ve skutečnosti je to celé mnohem méně vzrušující.

A zároveň možná uklidňující.

Nemůžeme ovlivnit všechno. Roli hraje genetika, plemeno, velikost psa i spousta dalších věcí.

Můžeme ale ovlivnit to, jak se o něj každý den staráme. Můžeme hlídat jeho váhu. Můžeme ho pravidelně venčit. Můžeme ho nechat čmuchat a zaměstnávat. Můžeme se starat o jeho zuby. Můžeme chodit na kontroly. A hlavně si můžeme všímat toho, když se něco začne měnit.

Výzkum dlouhověkosti psů se navíc pořád posouvá. Vědci se dnes nezabývají jen tím, jak prodloužit samotný život, ale stále více také tím, jak prodloužit dobu, kdy pes zůstává zdravý a aktivní.

A to je podle mě přesně ta myšlenka, která dává smysl.

Protože já vlastně nechci, aby můj pes jen co nejdéle existoval. Chci, aby co nejdéle žil. Aby ještě za několik let spal vedle mého počítače. Aby mě ráno tahal ven. Aby dělal ty svoje malé podivné rituály, kterým nikdo jiný nerozumí. Abych se pořád mohla rozčilovat, když si lehne přesně doprostřed postele. Aby tu prostě byl. Možná tedy nejde ani tak o to najít způsob, jak prodloužit psovi život. Možná jde spíš o to udělat všechno, co můžeme, aby těch společných let bylo co nejvíc. A aby byly dobré. Protože jestli jsem si za tu dobu něco uvědomila, tak je to asi tohle:

Člověk chce, aby jeho pes žil dlouho. Ale ještě víc chce, aby se měl dobře.

A pokud to znamená o trochu méně pamlsků, trochu více pohybu, občas vyčistit zuby a jednou za čas zajít k veterináři, tak to asi není tak vysoká cena za další společné roky.